O Životě.cz
Partnerské weby

Personální ředitelka Vám napíše profesionální strukturovaný životopis na míru pracovní pozici, o kterou se ucházíte. Životopis od nás je zaručeně pozvnánkou na pracovní pohovor. Nezapomeňte ani na motivační dopis díky němu vyniknete mezi ostatními kandidáty. Píšeme profesionální životopisy a motivační dopisy, připravujeme kandidáty na pracovní pohovory.

Naše ikonka
 O Źivotě.cz
Tiráž
O Životě.cz
ISSN 1214-6668
Vydavatel:
Marketer, s.r.o.
Hledání
Zde hledá Jyxo
Přijmeme!
Přijmeme do našeho týmu redaktora či redaktorku na externí spolupráci. Volné vstupy na akce (press screeningy, koncerty, tiskovky atd. atd. atd.), volnost ve výběru témat, možnost seberealizace, není nutná praxe a není ani omezeno věkovou hranicí, důležitý je písemný projev. Práce není finančně honorována. Zn.: Mladý kolektiv :-)
Soutěž!
Soutěžte s námi o dva zcela unikátní kalendáře Simony Krainové Agent 007, nafocené ve stylu Jamese Bonda s touto přední kráskou českého modelingu. Kalendář je neprodejný, ale může viset na stěně právě vám, pokud nám napíšete svá novoroční předsevzetí a to, jak v nich pokračujete, budete pokračovat či případně na čem jste pohořeli. Dva nejlepší příspěvky odměníme Agenty! Piště na redakce@ozivote.cz.
Výherci
S potěšením oznamujeme, že prosincovou soutěž vyhrál pan František Krám z Plzně a slečna Lucie Burovská z Prahy. Oběma gratulujeme a zasíláme jim slíbená DVD Na Stojáka! A co že jste si to přáli nejčastěji k Vánocům? Drtivě převažovaly technické vymoženosti :-)


Mimo stádo aneb o looserovi

autor : Martina Antošová , vydáno : 02. 10. 2004

Příběh na pokračování o dívce, která se vymyká ze stylu Barbie, Britney Spears; slovo zvláštní je pro označení jejich rodičů příliš mírné a její život je prostě tak nějak mimo…

Mimo stádo, aneb o looserovi

Psal se rok 1994.

Začal nový školní rok a já se s matkou jako každý rok chystala jít do města vybírat nové školní bačkory. Loni to byly oranžové papučky s medvědama, letos snad už bude na trhu nový model. Třeba berušky, prolétlo mi hlavou. Mezitím má matka už vzrušeně diskutovala s prodavačkami o potřebné velikosti. Ta mimochodem byla na můj věk tak velká, že nám zoufalá prodavačka po hodinovém obskakování doporučila papuče pánské. Řekla bych, že podobné měl kdysi i můj děda. No bezva, aspoň budu originální. Už teď jsem viděla ty neskrývané úšklebky mých spolužaček. Co se dá dělat. Mé matce totiž nikdo nic nevymluví. I můj otec si nad ní často vzdychá, ale musí tajně, neboť jinak by se naše maminka urazila. A pak bychom museli všechno zvládat sami, což by při praktickém talentu mého otce mohlo znamenat přinejmenším domácí katastrofu. Můj otec je totiž vášnivý matematik. Takže se stále topí v číslech a normální svět mu tak nějak utíká.

„Vezmem si ty šedivé,“ velí má matka. Fajn, a můžu jít do školy. Letos už do osmé třídy. No nazdar. Samozřejmě, že mne čekal nejenom celý rok v plátěných bačkorách číslo osm, ale opět mí skvělí a milí spolužáci, kteří si ze mne jen a jen utahovali. Už jsem si zvykla, tak mi to ani nepřišlo. Rok sem, rok tam. Vlastně se nic nemění. Stále jsem nosila oblečení po mých už asi třicetiletých sestřenicích, o kterém má matka prohlašovala, že nikdy nevyjde z módy. Když přičtu ještě své skleněné brýle, které jsem musela nosit vzhledem ke své krátkozrakosti, je jasné, že ani tento rok jsem to u deváťáků nevyhrála. Říká se tomu zabržděnost, jak jsem často slýchávala od svých zmalovaných spolužaček. Takže jsem tedy zabržděná.

Duben 1996

Přihlášky na střední školu jsou poslané, teď mě čekaly přijímačky. Z nedůvěřivosti mých rodičů k mé inteligenci jsem byla donucena upsat se na školu obchodní. Proč ne, když nic jiného, aspoň si budu umět spočítat výplatu. Nápad rodičů pobývat na internátě se mi taky vcelku zamlouval, možná se trochu odbrzdím. Můj otec bude mít takto alespoň další prostor pro své nekonečné plánky a papíry počmárané všelijakými nesmyslnými šiframi v mém pokoji. A matka? Nevím, asi začne vychovávat mého bráchu.

Září 1996

„Mami já vážně nechci zase další odporný bačkůrky z dob socialistických,“ křičím marně na matku, ta mi je ale už spolu s dalšími nezbytnými potřebami rve do tašky. Co se dá dělat. Za pár hodin jsme si to už naším favoritkem štrádovali směr Bajlonec, kde se měla odehrávat má příští čtyřletá pubescentní budoucnost. Na školu jsem se tedy dostala.

První den probíhal přesně podle mého očekávání. Všichni se okoukávali a následovně začali tvořit uhihňané slepičí hloučky. Jsem zabržděná, tudíž mě sexuální zážitky mých nových spolužaček ani trochu nezajímaly. „A jak seš na tom ty?“ zeptala se mě jakási Britney Spears. „Nooo, víš…“

Nemá to cenu. Právě jsem se zapsala jako neschopná a zabržděná stará panna, alespoň mi to tak připadalo. Ale bylo mi to jedno. Nejsem totiž zrovna stádový typ. Vlastně můj nový školní rok začal stejně jako ty ostatní, jen prostředí a lidé byli noví. A profesoři, co do nás začali hustit nejrůznější nesmyslný poučky a vzorce.

„K tabuli půjde Kratochvíla Krásná“. Bože, ty mí rodiče vážně nemohli vymyslet lepší jméno. I když s ním žiju v podstatě už od narození, přesto mi jeho vyslovení nahlas stále trhá uši. Kratochvíla. Mou matku omlouvá jen to, že ji při porodu nadopovali silnou dávkou léků, aby mne vůbec porodila. Kdo by v normálním stavu totiž pojmenoval své prvorozené tak debilním jménem? „Tak jak byste řešila tento ekonomický problém?“ zeptá se mne obrýlená obtloustlá paní, které máme říkat paní profesorko. Svým kulatým obličejem s nikdy nepřestávajícím úsměvem si však už dávno vysloužila přezdívku Bobina. Možná si nechala udělat plastiku úsměvu-natrvalo, napadá mne, když si s jedničkou zapsanou v notesu zase sedám. Samozřejmě že mí spolužáci na mne hledí jak spadlí z višně, neb jsem dokázala daný problém vyřešit, aniž bychom ho ještě probírali. Tomu se říká selský rozum, mí drazí vrstevníci. Jenže v tu chvíli už si kluci v zadních lavicích ze mě zase dělají srandu a plivou po mě z verzatilek papírové kuličky.

O přestávce se ke mě přiženou a utahují si z mých bačkůrek. Jako vždycky, už to znám. No není divu, ale vysvětlovat jim fanatické přesvědčení mé matky o modernosti mé obuvi stejně nemá cenu. A tak plyne můj život na střední. Ještě, že nás, ztracenců, je tu víc. Nepatřím do stáda a je mi v rámci možností dobře. Řídím se heslem mého matematického otce, které zní: „Nikdy nemůžeš mít všechno.“ To, mimochodem, jak se později ukázalo, při mých středoškolských letech sedělo úplně přesně.

Komentáře
VěcAutorDatum a čas

K článku nejsou žádné komentáře.

Zobrazit Vše | Přidat nový

Reklama
Pojištění
Za obsah jednotlivých materiálů odpovídají jejich autoři. Obsah © redakce O Životě.cz 2002 - 2006