O Životě.cz
Partnerské weby

Personální ředitelka Vám napíše profesionální strukturovaný životopis na míru pracovní pozici, o kterou se ucházíte. Životopis od nás je zaručeně pozvnánkou na pracovní pohovor. Nezapomeňte ani na motivační dopis díky němu vyniknete mezi ostatními kandidáty. Píšeme profesionální životopisy a motivační dopisy, připravujeme kandidáty na pracovní pohovory.

Naše ikonka
 O Źivotě.cz
Tiráž
O Životě.cz
ISSN 1214-6668
Vydavatel:
Marketer, s.r.o.
Hledání
Zde hledá Jyxo
Přijmeme!
Přijmeme do našeho týmu redaktora či redaktorku na externí spolupráci. Volné vstupy na akce (press screeningy, koncerty, tiskovky atd. atd. atd.), volnost ve výběru témat, možnost seberealizace, není nutná praxe a není ani omezeno věkovou hranicí, důležitý je písemný projev. Práce není finančně honorována. Zn.: Mladý kolektiv :-)
Soutěž!
Soutěžte s námi o dva zcela unikátní kalendáře Simony Krainové Agent 007, nafocené ve stylu Jamese Bonda s touto přední kráskou českého modelingu. Kalendář je neprodejný, ale může viset na stěně právě vám, pokud nám napíšete svá novoroční předsevzetí a to, jak v nich pokračujete, budete pokračovat či případně na čem jste pohořeli. Dva nejlepší příspěvky odměníme Agenty! Piště na redakce@ozivote.cz.
Výherci
S potěšením oznamujeme, že prosincovou soutěž vyhrál pan František Krám z Plzně a slečna Lucie Burovská z Prahy. Oběma gratulujeme a zasíláme jim slíbená DVD Na Stojáka! A co že jste si to přáli nejčastěji k Vánocům? Drtivě převažovaly technické vymoženosti :-)


Život ve squatech - na vlastní kůži

autor : Martina Antošová , vydáno : 01. 11. 2004

O squatingu a squaterech už slyšel snad každý. Žijí v chátrajících domech, které nikdo neobývá. Využívají možnosti volných prostorů k dočasnému přežívání, hledání vlastní osobnosti, vypořádání se s problémy. Nebo jen tak, protože jim prostě komunita squaterů vyhovuje. Bývají označováni za odpad společnosti, bezdomovce, zloděje, co narušuje morálku konvenční společnosti. Oni však sami sebe chápou úplně jinak…

Je šest hodin odpoledne. Blížíme se ke stanici Shoreditch, východní část Londýna. Vystupujeme z metra a vydáváme se ulicemi rušného velkoměsta k Markovi domů. Marko se mnou pracuje ve vyhlášeném kadeřnictví na druhé straně města, jako profesionální kadeřník (oproti mně, já si tu vydělávám dočasně jako pomocná síla). Má talent, šikovné ruce, smysl pro estetiku. Práce ho baví, dokáže prosadit i manažerské schopnosti a jako nadřízený si také zvládne udržet respekt svých zaměstnanců. Spokojeně vyhlížející mladý člověk se slibnou budoucností. . .

Jsme na místě. Přede mnou stojí třípatrová budova, pomalovaná grafity. Výplň v oknech místo tabulek skla tvoří různé hadry, kusy prken a všelijaké porůznu připevněné předměty, které mají za účel jediné – zabránit kolemjdoucím nahlédnout dovnitř domu. Vcházíme do jednoho ze squatařských sídel Londýna. V dlouhé temné chodbě je toho mnoho cítit, od zatuchlého zápachu plesnivých stěn po omamnou vůni hašiše. Marko otevírá ztrouchnivělé dveře a společně vstupujeme do velké místnosti. Štiplavý zápach levné cigarety se pomalu vtírá do vzduchu. V tento moment se tu pohybuje asi šest lidí, někteří z nich leží na matracích poskládaných na zemi, jiní sedí na lavičce u zakrytého okna a dělí se o joint. V rohu místnosti si všímám velké skříně, uprostřed stojí malý rozviklaný stolek. Vládne tu mrtvé ticho, které občas naruší klakson projíždějícího auta z ulice.

Marko se přesunuje do levého kraje místnosti, zřejmě pro něj vyhraněného místa. Zapaluje cigaretu a začíná vyprávět svůj příběh. Zaprášená matrace na špinavé zemi se stala jeho útočištěm před pár lety, kdy se rozhodl odejít z domova a postavit se na vlastní nohy. Soběstačný ambiciózní člověk však brzy poznal, že uživit se v Londýně nebude tak jednoduché. Vystřídal několik podnájmů, postupně však přišel na to, že takový styl života mu nevyhovuje. A tak když ho jednou jeho kamarádi, se kterými si tu a tam vykouřil jointa, zavedli sem, do domova squaterů, pocítil jakousi potřebu zařadit se právě k těmto lidem. Z jeho hlasu je slyšet jakási hrdost a zároveň oddanost. Když přišel poprvé, lekl se. Postupně sem však přicházel stále častěji, neboť mu imponoval volný život obyvatelů tohoto domu. Zachutnal mu pocit žít svobodně s těmi, kteří se mu tolik podobají a zároveň tolik odlišují.

Rozhlížím se po pokoji a pozoruji ostatní. Jeho spolubydlící jsou mladí lidé, odhaduji ve věku od 16 do 25 let. Někteří z nich pracují v kancelářích jako seriózní úředníci, někteří tu pouze přežívají a ven vychází jen za tmy pro svou dávku drog. Těch je míň. Většinu tu k mému překvapení tvoří rozumní lidé s dobře placenou prací, kteří by si určitě mohli dovolit i „normální“ bydlení. Oni však vidí smysl svého života prozatím v tomto místě. Platí tady totiž jedno důležité pravidlo, které je drží při sobě - všichni si tu vzájemně pomáhají. Marko tomu říká „pocit sounáležitosti“, který v dnešní komerčně orientované společnosti podle jeho slov chybí.

Ptám se, co bude dál. Marko pokračuje ve vysvětlování. „Squaterem nemůžeš bejt celej život, je to jen takový chvilkový období, kdy hledáš sama sebe, nebo prostě řešíš bytovou krizi, nemáš kde bydlet. Ale s bezdomovci to nemá nic společnýho. Většina z nás se vrací po dvou třech letech zpátky do normálních kolejí.“

Ze zrezivělého kohoutku kape voda, začíná být zima. Pár lidí na sebe natáhne tlustý svetry. Někdo rozdělává ohýnek na dvoře domu. Po elektřině ani památky. Ani s hygienou si tady nikdo násilí nedělá. Jako záchod tu funguje prostor před domem, či v domě stará imitace WC bez splachování. Pomáhá voda.

Rozhodla jsem počkat do rána, abych zažila skutečnou squaterskou atmosféru. Někdo pouští kazeťák a všichni se probouzejí. Začíná párty – krabice s pizzou se rychle vyprazdňují, ve vzduchu je cítit tabák a marihuana. Squateři se smějou a baví se. Až se unaví, jdou prostě spát. Ráno v šest zvoní budík. Sandra, drobná blondýnka s dredama se chystá do práce – pracuje jako ošetřovatelka v pečovatelském domově, chvíli po ní se Tom obléká do saka a upravuje kravatu, míří do kanceláře. Andy se třese, má „absťák“. Zbytek ještě spí…

Pár z nich možná brzo odejde. Pár jich tu zůstane jen tak, s anarchistickým přístupem k životu. Dál budou držet spolu, kouřit trávu a užívat si volnosti. Zákony na ně tady v Británii nestačí – dle občanského práva není přebývání v cizích budovách sice dovolené, z hlediska trestního práva to však nepředstavuje ilegální přestupek. Marko se zvedá a odchází do práce. Tam se stává jiným člověkem, kde nikdo ani netuší o jeho skutečném domově. Nejspíš se vyplatí mlčet nejen před šéfem, ale i před zákazníky. . .

Squating v České republice

U nás se squaterská centra začala objevovat až po roce 1989. Z počátku byl tento způsob života mladou generací chápán často jako módní hit. Během několika let se tento alternativní životní styl rozšířil a v současnosti existuje více než třicet takovýchto domovů squaterů (nejvíce v Praze – Milada, Ladronka…, dále pak v Brně, Plzni, Trutnově či Karlových Varech). Čeští squateři jsou však stále veřejností chápáni spíše negativně. Tento dojem se proto snaží zlomit pořádáním různých kulturní akcí, koncertů, atd. Co se týče legislativy, je squating chápán jako obsazování cizího majetku, přestože žádný zákon přímo o squatingu nehovoří.

Zdroj fotografií: Internet
Komentáře
VěcAutorDatum a čas

K článku nejsou žádné komentáře.

Zobrazit Vše | Přidat nový

Reklama
Pojištění
Za obsah jednotlivých materiálů odpovídají jejich autoři. Obsah © redakce O Životě.cz 2002 - 2006