Personální ředitelka Vám napíše profesionální strukturovaný životopis na míru pracovní pozici, o kterou se ucházíte. Životopis od nás je zaručeně pozvnánkou na pracovní pohovor. Nezapomeňte ani na motivační dopis díky němu vyniknete mezi ostatními kandidáty. Píšeme profesionální životopisy a motivační dopisy, připravujeme kandidáty na pracovní pohovory.
Asi to zažil už každý. Jednoduše si někam odložil svoji věc a … a pak už prostě nebyla. Smutná to věc, ale poslední dobou hojně vídaná.
Seděl jsem takhle se svými bývalými spolužáky v jedné útulné pizzerii a po dlouhé době, co jsme se neviděli, jsme si konečně pořádně pokecali. Každý měl za tu dlouhou dobu několika měsíců, hodně co vyprávět. Jednak zážitky ze svých škol nebo první pocity z nových zaměstnání. „Tak nám ukradli auto,“ řekl Michal takovým zvláštním tónem.
„Tak se aspoň konečně naučíš chodit pěšky,“ opětoval ho Vojta.
Jak jsme tak probírali, co to mohlo být za člověka, který takhle krade, napadla mě spíše myšlenka, jak to celé vůbec vypadá:
Takový normální den. Po těžké pracovní době se utahaný člověk vrátí domů a to ještě stihnul udělat nákup v blízkém hypermarketu. Zaparkuje svůj modrý kombík, na který těžce dřel, před dům. Centrálním zamykáním zabezpečí všechny dveře a táhne se se svými taškami do šestého patra. Po osmé hodině se ještě z posledních sil vydrží dívat na televizi, u které stejně nakonec usne. Venku už je tma, sem tam se objeví nějaký člověk, který venčí svého čtyřnohého miláčka nebo se jen z dlouhé chvíle prochází mezi betonovými králikárnami.
Na druhé straně chodníku stojí zcela obyčejný člověk. Asi jen málo kdo by si ho všimnul. Jen co se pejskař, co právě kolem prochází, dostane za roh domu, jde na věc. Nenápadným krokem se vydává k modrému kombíku, zaparkovanému u chodníku v ulici. Pár schopnými pohyby provede něco, co mnohým lidem zůstává utajené. Jenže to už otvírá řidičovy dveře, bleskově nasedá za volat, startuje a odjíždí pryč. Co se mu asi v tu chvíli honí hlavou? Přemýšlí třeba o tom, komu to auto právě ukradl? Jak bude majitel reagovat, až ráno zjistí, že auto už není a s největší pravděpodobností už ani nikdy nebude? Co třeba jestli má k němu nějaký citový vztah?
Chudák majitel. Nic netuší. Poklidně spí, sice v křesle u televize, ale o tom, co se děje nebo už stalo venku, nemá ani potuchy. To všechno ho čeká až ráno.
A co autíčko? To už si to vesele frčí ulicemi města, vjíždí na nejbližší silnici a ujíždí pryč. A co se s ním děje, to už si člověk může jen domyslet.
Přichází ráno. Rozlámaný majitel se probouzí v křesle. Celý nesvůj si jde do kuchyně udělat svoji první kávu, aby se probral. Stále nic netuší. Během vaření vody si připravuje věci, které si chce vzít s sebou do roboty. Voda už je uvařená a po několika minutách mizí v majiteli.
Ještě stačí zamknout. Jak jinak než proti zlodějům. Sjíždí dolů výtahem a vydává se k modrému kombíku. Ejhle – u chodníku stojí jedno auto za druhým, jen do žádného nepasuje klíč. Jaké myšlenkové pochody probíhají v hlavně, teď už bývalého majitele auta, asi jen těžko popsat.
Když jsem tak posledně smutně koukal na ty, kteří si vozí „zadek“ v autech a já stále jen pěšky nebo autobusem, musel jsem trochu posmutnět. Ale jak se tak na to teď dívám, možná bych měl být i rád. Žijeme holt v tak trochu jiné době.
