Můj první byl z Týnské kavárny…

Ty ses nedávno zúčastnila mezinárodního veletrhu Sběratel, pojď si o tom promluvit.

Šárka: Tak jo.

Jak to probíhalo?

Šárka: Byla jsem tam jenom na tři dny a vlastně jsem reprezentovala Českou republiku jako členka národní asociace sběratelů. A byl to velkolepý zážitek a taky trochu kulturní šok.

Aha, byla tam jako nějaká netradiční kolekce?

Šárka: Setkala jsem se tam s takovou kuriozitou – úplně poprvé tam vystavoval jeden japonský sběratel, který shromažďuje nejrůznější nádobky na čaj…

Počkej, to není až zas taková kuriozita.

Šárka: No jo, jenomže v těch jeho hrnkách ten čaj opravdu je! Po nějakým čase se mu tam vytvořila takováta čajová houba, jestli víš o co jde.

Myslíš něco jako kombucha?

Šárka: Přesně tak! Čili ta jeho sbírka získává ve svém průběhu až tři vývojová stádia. On vlastně sbírá jak čajové nádoby, čaj, tak i ty čajové houby. Což popírá samu podstatu sběratelství jako něčeho neměnného.

A s čím ses na veletrhu pochlubila ty?

Šárka: Sbírkou cukrů.

Tys byla dokonce nominovaná na objev roku…

Šárka: No vlastně jo (rozpačitě se usměje).

A získalas alespoň nějaké čestné uznání?

Šárka: To bohužel ne, to tam ani není, ale myslím, že jsem hodně zaujala nejen odbornou kritiku, tak především obyčejné lidi a toho si cením mnohem, mnohem víc.

Jak bys svoji sbírku cukrů představila těm, kteří se na veletrh nedostali?

Šárka: Jé, to je těžká otázka (dramatická pauza). Ta sbírka má v podstatě asi 80 kusů, což podle světových tabulek není mnoho, ale ke každému svému balení cukru mám osobní vztah.

Opravdu ke každému?

Šárka: Jsou jako moje děti.

Které bylo teda prvorozené?

Šárka: První balíček s cukrem jsem získala krátce po svém příchodu do Prahy. Nikoho jsem tu neznala. Ze začátku to pro mě bylo dost těžký (pauza, přerušení očního kontaktu)… Můj první byl z Týnské kavárny.

Máš takový ten sběratelský sen? Anebo jsi už svůj nejcennější úlovek získala?

Šárka: Víš, sbírání cukrů je běh na dlouhou trať. Pokaždé, když někde jsem s milými lidmi, jako třeba teď (rozpustilý smích), a objednám si čaj nebo kafe, tak čekám jakým novým balením cukru mě obsluha překvapí. Nejhorší ale je, když přinesou cukřenku!

Takže ty, když sbíráš, vlastně nemůžeš sladit?

Šárka: Nosím si cukr z domova, ale nikomu to neříkej (dávivý smích).

Co myslíš, že vlastně přitahuje lidi na tom, něco si osladit?

Šárka: Doba je zlá a lidé odjakživa tíhli k hédonismu. A možnost osladit si život vlastně znamená dokázat sám sobě, že na tom nejsem tak špatně. Cukr je dle mého vnější atribut lidského štěstí.

A kdy se s tím tvým štěstím můžeme v nejbližší době setkat?

Šárka: Tak to bych čtenáře ráda pozvala na vernisáž katedry kulturologie, s kterou občas spolupracuji. Druhý ročník zdejší výstavy Okultění bude slavnostně zahájen 17. března v 17 hodin. Moje expozice cukrů bude autorský výběr, ovšem těch nejzajímavějších kousků. Ráda se tam s každým osobně setkám.

Se mnou můžeš počítat!

Šárka: Tak jo.