O Životě.cz
Partnerské weby

Personální ředitelka Vám napíše profesionální strukturovaný životopis na míru pracovní pozici, o kterou se ucházíte. Životopis od nás je zaručeně pozvnánkou na pracovní pohovor. Nezapomeňte ani na motivační dopis díky němu vyniknete mezi ostatními kandidáty. Píšeme profesionální životopisy a motivační dopisy, připravujeme kandidáty na pracovní pohovory.

Naše ikonka
 O Źivotě.cz
Tiráž
O Životě.cz
ISSN 1214-6668
Vydavatel:
Marketer, s.r.o.
Hledání
Zde hledá Jyxo
Přijmeme!
Přijmeme do našeho týmu redaktora či redaktorku na externí spolupráci. Volné vstupy na akce (press screeningy, koncerty, tiskovky atd. atd. atd.), volnost ve výběru témat, možnost seberealizace, není nutná praxe a není ani omezeno věkovou hranicí, důležitý je písemný projev. Práce není finančně honorována. Zn.: Mladý kolektiv :-)
Soutěž!
Soutěžte s námi o dva zcela unikátní kalendáře Simony Krainové Agent 007, nafocené ve stylu Jamese Bonda s touto přední kráskou českého modelingu. Kalendář je neprodejný, ale může viset na stěně právě vám, pokud nám napíšete svá novoroční předsevzetí a to, jak v nich pokračujete, budete pokračovat či případně na čem jste pohořeli. Dva nejlepší příspěvky odměníme Agenty! Piště na redakce@ozivote.cz.
Výherci
S potěšením oznamujeme, že prosincovou soutěž vyhrál pan František Krám z Plzně a slečna Lucie Burovská z Prahy. Oběma gratulujeme a zasíláme jim slíbená DVD Na Stojáka! A co že jste si to přáli nejčastěji k Vánocům? Drtivě převažovaly technické vymoženosti :-)


To byl leden – jdeme na zkoušku

autor : Tomáš Ježek , vydáno : 24. 03. 2005

Tak jak jsem začátkem února sliboval, pokusím se vám popsat, jak to vypadá, když se student vypraví na zkoušku.

Tak a je to tady. Přiblížil se den D. Musím jít ukázat, co jsem se za čtyři měsíce semestru naučil.

Je den před zkouškou. Moje první zkouška je němčina. Nebojím se říct, obávaná němčina. Již od rána, respektive od probuzení ležím v sešitě a opakuji si německá ekologická témata – skleníkový efekt, znečištění ovzduší a další. Postupně měním polohy – chvíli ležím na posteli a hledím do sešitu. Pak musím vstát a chodit po pokoji. Témata beru z hlavy a snažím se mluvit nahlas, aby mi to poté u zkoušky lépe šlo. Občas se musím podívat do sešitu, abych nahodil, jak téma pokračuje. Je poledne. Na domově mládeže je celkem ticho. Občas je slyšet něčí hlas, ale to je všechno. Němčiny mám plnou hlavu. Pořád opakuji a pořád mi připadá, že nic neumím. Je čas oběda. Ze stolu si beru klíče s chipem a vyrážím do jídelny. Aspoň na tuhle malou chvilku přestávám myslet na učení.

Po obědě si dávám dvacet a v jednu odpoledne začínám znovu. O dvě hodiny později vyrážím do města pro pití a nějakou tu čokoládu, abych vydržel. Celou cestu do města i z něj, si opakuji všechna témata. Blíží se večer, jdu na večeři. Následuje další hodinka opáčka, televizní zprávy a zase ty témata. Nakonec je půlnoc, zhasínáme a jdeme spát. Zatímco moji spolubydlící doslova hrápou, já nemůžu spát. Opakuji. Najednou mi vypadává slovíčko a já nevím, jak dál. Po tmě hledám sešit a rozsvěcuji displej mobilu, abych si pod peřinou posvítil. Nakonec na mě padá únava a usínám.

Je ráno – 6:45. Zvoní budík na mobilu. Posunuji ho na sedmou hodinu a zvonu usínám. V 7:00 opět zvoní. Hlavou se mi honí jen to, že si musím ještě jednou přečíst všechna témata. Posunuji budík na osmou. V 11:00 lezu z postele. Za hodinu jdu na zkoušku. Beru sešit do ruky a jdu se učit. Čekám na dvanáctou hodinu. Ani ne za čtvrt hodiny někdo klepe. „Máš jít na zkoušku z němčiny,“ říká mi můj spolužák. Chová se klidně, jako by nic. Myslím si, že si dělá srandu. Nevnímám ho a čtu si dál. Odchází a vzápětí přichází další. Opět odseknu. Vchází třetí. Je skoro půl dvanácté. Přichází studentka z nižšího ročníku, že mám jít na zkoušku. Začínám váhat. Asi je to pravda. Musím jít.

Ze skříně beru oblek a snažím se do něj obléct. Košili s kravatou nechávám ve skříni a beru si raději černý rolák. Vypadám sice, jako kdybych šel na pohřeb, ale vem to čert.

Staré dveře v zasedačce jsou zavřené. Za nimi není nic slyšet. Klepu a vcházím. Přes sloup uvnitř místnosti není vidět ke stolu. Obcházím ho a profesorka němčiny mě zve dál. Sedám si ke stolu. Z jedné kapsy tahám list papíru, z druhé propisku.

Moje témata ke zkoušce jsou – znečištění vod a znečištění ovzduší. Trochu se usmívám, protože jsou to témata, o kterých umím mluvit. Jen co začínám psát první z nich, zjišťuji, že je trochu delší – celá strana A4. Nechce se mi to všechno psát a proto se ptám profesorky, zda to musím psát. Vítá to s úsměvem.

Přichází na mě řada. Usedám před ní a začínám z hlavy říkat první téma. Kouká na mě jako na přízrak. Znervózňuje mě to.

„Nebude Vám vadit, když se na Vás nebudu dívat?“ ptát se trochu ironicky. Nic méně by mi to hodně pomohlo.

„Nemusíš se na mě dívat,“ odpovídá pobaveně. „Dívej se třeba z okna na holky, ale hlavně mi to řekni.“

S několika malými zádrhely přeříkávám obě témata. Na doplňující otázky odpovídám asi až na po šesté, nic méně jsem rád – mám to za tři.

Další týden – další zkouška. Teď je to ekologie povrchových vod. Přicházím na zkoušku, kterou jsem jako jedinou musel jednou odložit. Nějak jsem se nestihl přes víkend naučit. Vcházím do dveří a už to celé vidím černě. Losuji si otázku z modrých papírků. Raději se nedívám na otázky a zasedám za stůl, abych se připravil. Teprve teď koukám, co jsem si vytáhl a nevěřím svým očím. Je to ta, kterou si v minulých dnech vylosovali moji spolužáci – a všichni vypadli. První – uhličitanový komplex. Nemám ani páru, oč tam jde. Druhá – podzemní vody. Často jsem si to opakoval, tak jsem za vodou. Třetí – trofický potenciál. Ten se mi nechtěl učit. Doufal jsem, že si ho nevytáhnu. Čtvrtá – sezónní dynamika planktonu. Byla to dlouhá kapitola, nechtěl jsem se ji učit. Vím, že je to marné, nic méně se pokouším vařit z vody.

Končí příprava, jdu na věc. Začínám podzemními vodami. Jde to. Ale ostatní už ne. Melu páté přes deváté. Po deseti minutách slyším větu: „Tak pane Ježek, asi přijdete ještě jednou…“ Odcházím pryč. Na rozdíl od jiných nejsem na profesorku naštvaný. Jediné tři věci, které jsem neuměl, jsem si vytáhnul na jedné otázce. Nic méně na opravě už jen zářím. Beru to bez přípravy. Mám to za dvě. Mohlo to být jedna, vědomosti jsem na to měl, ale občas mi něco vypadlo. Aspoň mi to řekla učitelka. Byl jsem potěšen.

Další zkoušky jsou celkem v pohodě, jako obvykle. Jedna z nich mi ale stejně jen utkvěla v hlavě. Den předem jsem slavil narozeniny. A jak to tak bývá – alkohol udělal svoje. Ve tři ráno mi bylo děsně špatně. Skončil jsem na záchodě a pak dlouho hltal čerstvý vzduch. Ani jsem nespal. Spolubydlící vstával brzy a opakoval si. Já chtěl také vstát, ale nešlo to. Bolela mě hlava, břicho, nespal jsem. Odmítl jsem jít na zkoušku (jaká to byla, nebudu raději jmenovat). Chtěl jsem jít jindy. Spolubydlící Filip odešel. Stále mi bylo špatně, jako nikdy. Po půl hodině se Filip vrátil. Zkoušku měl za jedna. Donutil mě vstát. Hodil jsem na sebe věci a s děsnou kocovinou vyrazil.

„Nic neumím,“ říkal jsem ještě Filipovi a doufal, že změní názor.

„Co umíš?“ zeptal se mě. „Tak až tam vstoupíš, tak si říkej, chci to a to a vysoluji si to a to.“

Před dveřmi do kabinetu jsem postával asi půl hodiny. Mezitím pouštěl všechny dovnitř. Pak přišlo hodně lidí a mě se udělalo špatně. Šel jsem dovnitř. Jedinou otázku, kterou jsem dobře uměl, byla třináctka. Připadal jsem si jako ve filmu Vrať se do hrobu, kdy student uměl jen otázku číslo třináct. Profesor otevřel obálku, ve které byly papírky s čísly. Všechny byly otočeny čísly dolů, jen na dvě bylo vidět. Světe div se – otázky číslo 22 a moje milá 13!

Napsal jsem si pár věcí, něco málo řekl a přál si jediné, abych si mohl jít dát studenou sprchu. Za deset minut jsem odcházel s dvojkou v průkazu.

Tak se chodí na zkoušky a tak se u nich trpí. A jak se chodí slavit úspěchy a zapíjet neúspěchy? O tom v poslední třetině – To byl leden.

Komentáře
VěcAutorDatum a čas

K článku nejsou žádné komentáře.

Zobrazit Vše | Přidat nový

Reklama
Pojištění
Za obsah jednotlivých materiálů odpovídají jejich autoři. Obsah © redakce O Životě.cz 2002 - 2006