O Životě.cz
Partnerské weby

Personální ředitelka Vám napíše profesionální strukturovaný životopis na míru pracovní pozici, o kterou se ucházíte. Životopis od nás je zaručeně pozvnánkou na pracovní pohovor. Nezapomeňte ani na motivační dopis díky němu vyniknete mezi ostatními kandidáty. Píšeme profesionální životopisy a motivační dopisy, připravujeme kandidáty na pracovní pohovory.

Naše ikonka
 O Źivotě.cz
Tiráž
O Životě.cz
ISSN 1214-6668
Vydavatel:
Marketer, s.r.o.
Hledání
Zde hledá Jyxo
Přijmeme!
Přijmeme do našeho týmu redaktora či redaktorku na externí spolupráci. Volné vstupy na akce (press screeningy, koncerty, tiskovky atd. atd. atd.), volnost ve výběru témat, možnost seberealizace, není nutná praxe a není ani omezeno věkovou hranicí, důležitý je písemný projev. Práce není finančně honorována. Zn.: Mladý kolektiv :-)
Soutěž!
Soutěžte s námi o dva zcela unikátní kalendáře Simony Krainové Agent 007, nafocené ve stylu Jamese Bonda s touto přední kráskou českého modelingu. Kalendář je neprodejný, ale může viset na stěně právě vám, pokud nám napíšete svá novoroční předsevzetí a to, jak v nich pokračujete, budete pokračovat či případně na čem jste pohořeli. Dva nejlepší příspěvky odměníme Agenty! Piště na redakce@ozivote.cz.
Výherci
S potěšením oznamujeme, že prosincovou soutěž vyhrál pan František Krám z Plzně a slečna Lucie Burovská z Prahy. Oběma gratulujeme a zasíláme jim slíbená DVD Na Stojáka! A co že jste si to přáli nejčastěji k Vánocům? Drtivě převažovaly technické vymoženosti :-)


Zatraceně dlouhá zkouška

autor : Tomáš Ježek , vydáno : 29. 06. 2005

Zkoušku z ekotoxikologie jsem si naplánoval až na sedmnáctého června. Jednak proto, že v předchozích dnech jsem už měl jiné předměty, ale hlavně proto, že mi tento předmět nic moc neříkal. Takto jsem – dost naivně – věřil, že se všechno stihnu doučit.

Krátce po dvanácté hodině jsem společně se třemi mými spolužáky vcházel do budovy výzkumného ústavu. Doplnili jsme tím tým těch, který měl v následujících minutách ukázat svoje ekotoxikologické znalosti.

První šel na řadu Pepa se Stáňou. Já si s Márou sednul na konec chodby do starých ošuntělých křesel a ještě si pročítal sešit a papíry s různými výpisky. Tahle aktivita mě ale brzy přestala bavit a tak jsem pořád chodil tam a zpět jako Dudek z filmu Marečku, podejte mi pero!

Na řadu jsem šel až předposlední. Doufal jsem, že mezi tím si moji spolužáci vytahají ty „blbé“ otázky a mně tam zůstanou jen ty dobré. Nakonec jsem si krátce před šestnáctou hodinou vytáhl otázku měď, zinek a radioaktivita ve vodách. V tu chvíli se šel lámat chleba. A dolámal se docela dobře – sice až půl šesté, ale dobře.

Autobus do Prahy měl jet v půl sedmé. Ano – měl. Ale jak jsme si za ty léta cestování zvykli, tento milý soukromník, který jezdil autobusy, které snad nikdy nemohly projít technickou, pochopitelně nepřijel. Docela jsem záviděl těm, kterým minulý týden přijel – sice s autobusem autoškoly, ale přijel. Kupodivu i dojel. To jen já měl jednou tu smůlu, že jsem skončil hned za Pískem, když nám tekla voda z chladiče.

V sedm hodin jsme zjistili, že čekat dál by bylo jen mlácení prázdné slámy. „Myslíte, že ještě přijede?“ zeptal se nás mladý muž s přítelkyní, stojící vedle nás. Řekli jsme jim náš názor o dopravci. Bylo jim jasné, na čem jsou. „Nechcete jet tedy do Strakonic?“ nabídli nám.

Vzhledem k tomu, že to byl poslední spoj do Prahy, nezbylo nám nic jiného, než jet. Sice malým Peugeotem, ale kdo by si v tu chvíli vybíral.

Dvacet minut před osmou přijel autobus. Zcela prázdný. I samotný řidič z toho byl celý paf, když viděl, kolik lidí poveze. Až do Prahy nikdo nepřistoupil.

Při výstupu z autobusu se nás ještě slečna, jejíž přítel nás společně vezl Peugeotem do Strakonic, zeptala, jestli máme kde přespat. Jinak, že by nás propašovala na kolej. Byl jsem jí i jejímu příteli ze srdce vděčný, že nám tak pomohli, ale naštěstí mi jel v půl jedenácté autobus domů.

Hodinu jsem seděl na lavičce zastávky a cpal se bagetou. Konečně jsem se po dvanácti hodinách mohl něčeho najíst. Mezitím mě stačili navštívit dva bezdomovci, kteří chtěli „pětku“ na čaj. Ale víc než po čaji „voněli“ po rumu, jakoby se jím právě umyli.

Pět minut před půlou přijel na zastávku inteligentně vypadající autobus. O interiéru se to ale říci nedalo. Nicméně po tom všem, co jsem ten den zažil, mi to bylo šuma-fuk.

Několik minut před půlnocí jsem vystupoval na boleslavském autobusovém nádraží. Všude kolem chodili podnapilí lidé, jestli se jako lidé dají ještě označit.

Ve čtvrt na jednu jsem konečně odmykal dveře od bytu. Shodil ze sebe oblečení, napsal esemesku Renátě, že jsem konečně dojel. (Ona se v tu chvíli také blížila k domovu). Zcela vyčerpaný - trochu naštvaný – sem přemýšlel, jestli to celé vůbec stálo za to. Nedalo mi, abych nevylezl z postele a nepodíval se do průkazu na zkoušku z ekotoxku. Při pohledu na známku jsem musel říct – stálo to za to.

Komentáře
VěcAutorDatum a čas

K článku nejsou žádné komentáře.

Zobrazit Vše | Přidat nový

Reklama
Pojištění
Za obsah jednotlivých materiálů odpovídají jejich autoři. Obsah © redakce O Životě.cz 2002 - 2006