O Životě.cz
Partnerské weby

Personální ředitelka Vám napíše profesionální strukturovaný životopis na míru pracovní pozici, o kterou se ucházíte. Životopis od nás je zaručeně pozvnánkou na pracovní pohovor. Nezapomeňte ani na motivační dopis díky němu vyniknete mezi ostatními kandidáty. Píšeme profesionální životopisy a motivační dopisy, připravujeme kandidáty na pracovní pohovory.

Naše ikonka
 O Źivotě.cz
Tiráž
O Životě.cz
ISSN 1214-6668
Vydavatel:
Marketer, s.r.o.
Hledání
Zde hledá Jyxo
Přijmeme!
Přijmeme do našeho týmu redaktora či redaktorku na externí spolupráci. Volné vstupy na akce (press screeningy, koncerty, tiskovky atd. atd. atd.), volnost ve výběru témat, možnost seberealizace, není nutná praxe a není ani omezeno věkovou hranicí, důležitý je písemný projev. Práce není finančně honorována. Zn.: Mladý kolektiv :-)
Soutěž!
Soutěžte s námi o dva zcela unikátní kalendáře Simony Krainové Agent 007, nafocené ve stylu Jamese Bonda s touto přední kráskou českého modelingu. Kalendář je neprodejný, ale může viset na stěně právě vám, pokud nám napíšete svá novoroční předsevzetí a to, jak v nich pokračujete, budete pokračovat či případně na čem jste pohořeli. Dva nejlepší příspěvky odměníme Agenty! Piště na redakce@ozivote.cz.
Výherci
S potěšením oznamujeme, že prosincovou soutěž vyhrál pan František Krám z Plzně a slečna Lucie Burovská z Prahy. Oběma gratulujeme a zasíláme jim slíbená DVD Na Stojáka! A co že jste si to přáli nejčastěji k Vánocům? Drtivě převažovaly technické vymoženosti :-)


Příběh hrdličky

autor : Jitka Lenková , vydáno : 04. 10. 2005

Byla jednou jedna hrdlička a protože teprve letos vyletěla z hnízda, neměla moc zkušeností se zlým světem kolem sebe. I stalo se, že jakýsi dravec, asi také mladý a nezkušený, ji poněkud načechral peří. Přesněji řečeno, urval ocas a pošramotil křídlo. Soucitné děti nevzaly ptáka cihlou, aby ukončily jeho trápení, ale donesly mi jej domů. A protože byl pták v relativně dobrém stavu a hlavně nikde nekrvácel, zamítla jsem návrh na nadívanou hrdličku k večeři a umístila jej do klece.

Pták se dožil druhého dne, vesel pil vodičku a zobal zrníčka. Akorát tomu lítání moc nedal, křídlo věšel, ale hýbat s ním mohl.

A tak jsme zavolali na nám nejbližší stanici pro handicapovanou zvěř, tedy na tzv. Čabárnu u Kladna, na telefon uvedený na internetu. Potěšil mě mladý příjemný mužský hlas: „Jasně, pro hrdličku si přijedeme ještě dnes dopoledne.“ A tak jsem nahlásila adresu, popsala cestu, udala číslo na mobil a těšila se, jak alespoň něco v tomhle státě funguje a jak je to pěkné, když zařízení jako Čabárna, dostane dotaci z veřejných zdrojů, tuším kladenského městského rozpočtu.

Moje radost mi vydržela celých pět minut. Potom mi zavolal jiný hlas, mužský a starší a o poznání méně vlídný. Sdělil mi, že pro hrdličku si nepřijedou, protože mi, obec na Praze západ, nespadáme pod Čabárnu, která je nám nejblíž, ale pod stanici v Jinonicích, k paní Přibylové. Vzpomněla jsem si na tuto paní, jak vloni vynadala dětem od nás z vesnice, které jí přinesly čtyři zachráněné a odchované a již poletující mláďata jakéhosi drobného pěvce, původně nemohoucí holátka. A vzpomněla jsem si na rozhovor s touto paní, kdy rozhořčeně sdělovala světu, že v Praze lidi všechno najdou a všechno přinesou. Je jasné, že se mi s hrdličkou za ní nechtělo. Proč si jako zachránce mám ještě nechat vynadat? Ale mužský hlas z Čabárny jsem neukecala. Ani jsem neměla sílu navrhnout, že jim tedy ptáka přivezeme, když oni přijet nemohou. „To bych moh taky jezdit na Moravu,“ ukončil hovor nekompromisně. A dal mi číslo na paní Přibylovou. Zkoušela jsem to několikrát, stále obsazeno.

Tak vida, nejen lidi, ale i ptáci mají své obvody. Našla jsem na internetu stanici v Jinonicích, byla tam sice mapa, ale žádný telefon. No nic, když neukecám manžela k jízdě do Jinonic naším rodinným vozidlem o některém víkendu, vydám se tam s ptákem ve všední den hromadnou dopravu. Vždyť když vyjedu ráno, odpoledne už můžu být zpátky!

Pták s námi prožil srpne i září, kukuřici byl ochoten zobat z ruky a na manželův pozdrave „Čau ptáku!“ nesměle vrkal. Křídlo věšel stále méně a začátkem září mu začal rašit nový ocas. Nakonec už se přede mnou nepokoušel utíkat po zemi (to už bydlel na volno v chodbě), ale pokoušel se uletět. Každý den měl proto v chodbě několikrát denně rozcvičku a v neděli letecký den venku. Bohužel jeho letové schopnost byly stále nedostatečně a rozhodně by nestačily k překonání Alp, což každou naši hrdličku na podzim čeká. A tak jsme se odhodlali, odlovili ptáka, dali do papírové krabice a nejbližší sobotu vyrazili Jinonic.

Je to vesnice podobná naší vesničce, vybavená neskutečným množstvím retardérů a výmolů, nicméně stanici jsme dobře našli. Jenom jsme pochybovali, zda to je ono. I když za plotem byli čápi atd., nikde žádný poutač, prostě nic. Chvíli jsme bloudili po okolí a potom nás zachránil pán vezoucí do stanice krmivo a že paní Přibylová krmí vzadu.. Ještě před branou od nás hrdličku v krabici pán vezoucí krmivo a tím příběh hrdličky pro nás skončil. Trochu mě jen mrzelo, že nás ani nepozval, jestli se třeba nechceme na stanici podívat a jak se tam hrdlička bude mít, ale co. Takových dárců zvěře, soudě podle množství zvířat na stanici, tam musí mít! A tak mě to vlastně vedlo k tomu napsat tento článek. Jak to, že stanice nemá u vchodu alespoň blbou malou ceduli formátu A4 s tím, že to je ona stanice a proč tam nejsou napsány mobilní telefony pro případ, že je brána zamčená, aby mohl někdo přijít odemknout? Jistě, nejsou peníze, já vím. Ale člověka to přece jen podráždí, vždyť to snad není takový problém! Navíc provozovatelé (?) stanice nikdy neví, kdo jim tam přijde. Vždyť přece každý příchozí je v podstatě potencionální sponzor! I kdyby dal jenom dvacet korun nebo padesát, pořád jsou to peníze! A kdyby to byl novinář, mohl by přece o stanici něco pěkného napsat! Když přijdou školáci, třeba by někdo měl zájem podílet se na práci stanice v rámci tamního přírodovědeckého kroužku – kdyby tam nějaký byl! Proč stanice nemá alespoň leták, který by každému vrazila do ruky, sotva tam vleze? O pohlednici nebo kalendáři či přívěsku na prodej ani nemluvě.

Vím, stanice se nedávno přestěhovala, třeba ještě všechno nestihli. Paní Přibylová, soudě podle toho mála, co o ní vím, není možná ten typ, který by si rád povídal s lidmi, možná je za ta léta už i vším vyčerpaná a unavená a nemá prostě vždycky náladu. Chápu to, ale stanici to neprospívá. A tento článek mohl končit úplně jinak….

Komentáře
VěcAutorDatum a čas

K článku nejsou žádné komentáře.

Zobrazit Vše | Přidat nový

Reklama
Pojištění
Za obsah jednotlivých materiálů odpovídají jejich autoři. Obsah © redakce O Životě.cz 2002 - 2006