O Životě.cz
Partnerské weby

Personální ředitelka Vám napíše profesionální strukturovaný životopis na míru pracovní pozici, o kterou se ucházíte. Životopis od nás je zaručeně pozvnánkou na pracovní pohovor. Nezapomeňte ani na motivační dopis díky němu vyniknete mezi ostatními kandidáty. Píšeme profesionální životopisy a motivační dopisy, připravujeme kandidáty na pracovní pohovory.

Naše ikonka
 O Źivotě.cz
Tiráž
O Životě.cz
ISSN 1214-6668
Vydavatel:
Marketer, s.r.o.
Hledání
Zde hledá Jyxo
Přijmeme!
Přijmeme do našeho týmu redaktora či redaktorku na externí spolupráci. Volné vstupy na akce (press screeningy, koncerty, tiskovky atd. atd. atd.), volnost ve výběru témat, možnost seberealizace, není nutná praxe a není ani omezeno věkovou hranicí, důležitý je písemný projev. Práce není finančně honorována. Zn.: Mladý kolektiv :-)
Soutěž!
Soutěžte s námi o dva zcela unikátní kalendáře Simony Krainové Agent 007, nafocené ve stylu Jamese Bonda s touto přední kráskou českého modelingu. Kalendář je neprodejný, ale může viset na stěně právě vám, pokud nám napíšete svá novoroční předsevzetí a to, jak v nich pokračujete, budete pokračovat či případně na čem jste pohořeli. Dva nejlepší příspěvky odměníme Agenty! Piště na redakce@ozivote.cz.
Výherci
S potěšením oznamujeme, že prosincovou soutěž vyhrál pan František Krám z Plzně a slečna Lucie Burovská z Prahy. Oběma gratulujeme a zasíláme jim slíbená DVD Na Stojáka! A co že jste si to přáli nejčastěji k Vánocům? Drtivě převažovaly technické vymoženosti :-)


Drž hubu a nedupej!

autor : Tomáš Ježek , vydáno : 02. 01. 2006

O rybářích se říká, že to jsou tichý blázni. Většina lidí je spojuje s muži (ale i ženami) sedícími od časných ranních hodin na rozkládací židličce kdesi u řeky a čekající na svůj fenomenální úlovek. Osobně mám k rybařině vztah především díky škole, kde studuji a tak jsem se rozhodl „tiché blázny“ poznat trochu blíže. Původně jsem chtěl napsat reportáž jen z jedné výpravy, ale nakonec se ukázalo, že jedna je příliš málo.

Na první výpravu jsem vyrazil se svým spolužákem Martinem, který k rybaření „přičuchl“ již v dětských letech. Venkovní teploměr ukazoval jen necelých pět stupňů nad nulou. Tomu bylo třeba přizpůsobit i oblečení. Zatímco já využil jen toho, co jsem si s sebou sbalil v době, kdy bylo o deset stupňů víc, Martin byl připraven na všechno. Zprvu jsem se smál jeho zelenému termoprádlu, ve kterém vypadal jako přerostlý žábák, ale venku se na oplátku mohl smát on mně.

Cestou mezi rybníky, vysokými olšemi a telegrafními dráty jsme po pár minutách dorazili k železnému mostu, určenému k přechodu pro pěší. Před schody vedoucími na most jsme uhnuli mírně vpravo a po přeskočení menšího potůčku už stáli na břehu řeky Blanice ve Vodňanech.

Než jsem se stačil pořádně rozkoukat, kam si stoupnout, abych nepřekážel a při nahazování nedostal prutem do oka, byl už Martin připraven k prvnímu nahození. Na konci vlasce se nehýbala žížala či červík, jak by možná mohl někdo očekávat, nýbrž tmavě šedého woblera. Tedy takovou umělohmotnou napodobeninu rybky s několika ostrými háčky. Od Martina jsem raději udržoval dostatečnou vzdálenost a sledoval jeho soustředěný pohled a docela i přesnou mušku. Bohužel nic z toho na ryby nezabralo a tak jsme se přesunuli na druhý břeh. Také jsme změnili woblera a vydali se pomalu proti proudu řeky.

„Kam až půjdeme?“ vyzvídal jsem nenápadně. „Jak se nám bude chtít,“ odpověděl mi. Toho jsem se trochu bál. Někteří rybáři, kteří nesedí celý den na jednom místě, ale pomalu si to pochodují podél tekoucí řeky, dokáží ujít i několik kilometrů. K tomu se přiznal i Martin. Přestože nádherně zbarvené listí stromů podél obou břehů, předpokládalo příjemnou procházku, teplota zase tak růžová nebyla. Zatímco já občas zadrkotal zuby, Martin se jen vesele usmíval. Bodejť ne, když ho na rozdíl ode mě hřálo „žabákovské“ termoprádlo.

„Pěknej prut,“ pronesl jsem do ticha. „Neřvi tak,“ odpověděl mi tiše. Trochu jsem zavzpomínal na svá dětská léta, kdy jsem si z větve černého bezu, vlasce od bráchy a ohnutého špendlíku udělal rybářskou výstroj. Žížalu jsem vykopal v blízkém lesíku. Tehdy jsem se divil, proč brácha chytá jednu rybu za druhou a já jen sedím u svého prutu a čekám a čekám. „Kolik stojí takový prut?“ napadlomě. Ptal jsem se pochopitelně tiše, abych nerušil ryby. Martin však jen pozvednul ramena. „Patnáct set?“ prohodil do větru po pár vteřinách ticha. Ale to je jen samotný prut. K němu se ještě musí připočítat naviják, vlasce, woblery… Chce-li rybář opravdu kvalitní výzbroj, musí počítač i s několika tisíci.

Zřejmě po zmíněném kilometru jsme zakotvili u výtoku vody z místního výzkumného ústavu. „Tady budou pěkný štiky“, ubezpečoval mě Martin. A protože jsem nevěděl, jestli to je pravda či nikoli, souhlasně jsem mu jeho tezi odkýval.

Neuběhly ani dvě minuty, když ke břehu přitáhl první úlovek v podobě 30 centimetrové štiky. Bohužel však neměla potřebnou míru a tak putovala zpět do vody. Abychom si mohli rybku – v našem případě štiku – vzít domů, musela by dosahovat alespoň 50 cm.

Na další nahození už ryby nezabraly a nám nezbývalo nic jiného, než se stejnou cestou vrátit zpět. Ani teď se nám však nepodařilo nic chytit.

Další výpravu jsme podnikli hned druhý den. I dnes jsem začali na Blanici. Pro ty, kteří Vodňany alespoň trochu znají, podotýkám, že myslím Blanici jako řeku a ne Blanici jako hospodu. Na řece jsme však strávili jen necelou půlhodinu. Poté se přes husté porosty keřů a stromů dostali k místnímu mlýnu. Polorozpadlá budova, obklopená hustými vysokými stromy, budila na první dojem strach. Vyšlapaná cestička v trávě, po které jsme šli, byla od deště rozbahněná, všude kolem bylo napadené listí. Prostředí, jako dělané pro nález mrtvoly, zahrabané pod hromadou listí.

„Tady budou brát,“ hlásil Martin, když upevňoval žlutozeleného woblera na konec vlasce. Hned na to nahodil. Nevím přesně, jak nazvat zatopené místo. Přitékala sem voda z malého rybníčka a točila se kolem oprýskané zdi mlýna. Chtěl jsem si budovu vyfotit, ale karta ve foťáku byla „FULL“. Mávnul jsem na tím rukou, mlýn mi přece neuteče a vyfotit si ho můžu přijít kdykoli se mi zlíbí. „A sakra…“ přerušil moje myšlenkové pochody Martin. Stál na kameni a prut držel pevně v rukou. Vlasec byl napnutý až k prasknutí. Vypadalo to, že chytil nejméně dvacetikilového kapra. Jenže kapr to nebyl. Háček jeho woblera zachytil něco, co se mu ani při sebemenších pokusech o uvolnění nepodařilo. „Co budeš dělat?“ zajímal jsem se o další postup. „Počkej!“ odsekl jen a z jeho hlasu se dal vypozorovat vztek. „Drž!“ vrazil mi do ruky prut a začal se svlékat. Palcem u nohy vyzkoušel teplotu vody. Jen podotýkám, že teplota se od předchozího dne příliš nelišila. „Stojí ti to za to?“ nechápal jsem, když stál po kolena v ledové vodě a pokoušel se trhnutí vyprostit wobler. „Jsou to tři kila. Přece to tam nenechám“, odvětil.

Teprve teď jsem zalitoval plné karty ve foťáku. Jedním okem jsem sledoval Martina, jak se brodí po stehna ve vodě a druhým vlasec, který z konce prutu směřoval pod vodní hladinu. „Ty vole, ta je studená…“ hudroval Martin, když vystoupal na malý břeh uprostřed vody. Nohy měl rudě červené. Vyprostit woblera se mu však stále nedařilo a tak musel zpět do vody. Pomalým krokem postupoval k budově mlýna, kde byl wobler zaseknutý. Chvíli to trvalo, ale když zapojil i ruce, byl žlutozelený wobler za tři kila na svobodě. Když jsem viděl, co musel Martin protrpět, než dostal woblera ven, netroufal jsem si odhadnout, jestli bych byl toho také schopný.

Jen co na sebe nasoukal „žabácké“ termoprádlo, pokoušeli jsme štěstí o pár metrů dál. Jenže ryby, jako by si vzaly dovolenou a odpluly kamsi do teplých vod. Zase nic.

Za pár dní jsem navštívil skupinku mladých rybářů, kteří lovili u polorozpadlého „prasečáku“. Když jsem na místo dorazil, měli již pruty nahozené ve vodě. Sami postávali u jednoho z pilířů, který podepíral železnou střechu. „Tak co? Berou, berou?“ vyhrknul jsem na ně ještě dřív, než je stačil pozdravil. „Berou, co? Ale roha,“ pokusil jsem se trochu trapně o vtip. Ale příliš nezabral.

„To chce čas,“ odpověděl mi po chvilce jeden z nich. V ruce držel flašku Tuzemáku a pomalu z ní ucucával. Mimochodem, někteří rybáři stále používají název RUM. V rybářské hantýrce se dám RUM přeložit jako Rybářský Univerzální Mulťák. „Dej si!“ nabídnul mi. Ze slušnosti jsem si přivoněl (už to mi stačilo) a lehce upil. Ještě teď mám tu „hnusnou“ chuť na jazyku. A protože ryby nebraly, rybáři si povídali o nástrahách a dohadovali se, které krmivo od které značky je lepší (mě všechno smrdí stejně a rozdíl v tom nevidím), já vytáhnul svoje noviny, které si cestou sem koupil a za hodinu čekání na úlovek, je přečetl. Nakonec je sbalil do batohu a promrzlý na kost šel zase domů.

Na poslední výpravě nás bylo pět. Šli jsme na nám tak milou řeku Blanici. Náčiníčko si vybalili už na mostě, který jsme právě přecházeli. Petr bez váhání zamířil k řece a nahodil. Já s Martinem šel o kus dál. „Tak co chytneš dneska?“ byl jsem zvědavý. „Drž sakra tu hubu!“ Šel jsem pryč, abych tedy nerušil při lovu. „Aspoň tak nedupej“ upozorňoval mě ještě při odchodu na most.

Po betonových schodech jsem vystoupal na želený zelený most a vše sledoval z dostatečné dálky a výšky. Všude bylo ticho, snad ani ptáci strachy nepěli. Listy stromů ukazovaly, že nemusí být jen zelené a já si je fotil jako o život. Rybáři bez přestávky nahazovali a já tak přemýšlel, že to opravdu jsou tichý blázni.

Fotografie k reportáži naleznete na http://www.hedgehogphotos.wz.cz/fotogalerie.html

Komentáře
VěcAutorDatum a čas

K článku nejsou žádné komentáře.

Zobrazit Vše | Přidat nový

Reklama
Pojištění
Za obsah jednotlivých materiálů odpovídají jejich autoři. Obsah © redakce O Životě.cz 2002 - 2006