DENÍK – Pár dní před absolutoriem aneb přijďte mi to všichni překazit

Všechno mi připadá jakési divné. Jakoby se celý svět postavil proti mně a nechtěl to v nejbližší době změnit. Tak krásně jsem si to celé plánoval. Ráno vstát, dojít si do nejbližšího krámu pro čerstvé rohlíčky, krásně voňavé párečky a k tomu si uvařit teplý čajíček s citrónem. Krátké sjetí zpráv na teletextu všech tří stanic a skočit do učení. Až do tří hodin odpoledne. A najednou je to pryč. Máminy zdravotní problémy jí nechávají až do konce měsíce doma. Všechny plány jsou ty tam. Nahlas si přeříkávat německá témata nejde, protože stále čekám, kdy se objeví ve dveřích se slovy: „Učíš se?“ Ne asi! O nějakém cvičení a formování mého nepříliš sexy těla tedy nemůže být ani řeč. Odpoledne vyrážím do několik set metrů vzdáleného obchoďáku, abych přišel na jiné myšlenky. Svůj vztek v sobě dusím ze všech sil. Nenechám se vytočit od vráskami poseté ženou, která mi vší silou vjela vozíkem na patu. S falešným úsměvem sděluji, že se vlastně nic nestalo a jestli má chuť, může to celé udělat ještě jednou. V duchu bych jí nejraději přejel tam a zpět. Pokouším se dostat do sáčku, abych do něj vhodil pár zlevněných jablek za korunu devadesát kilo. Smutně zjišťuji, že ho otvírám na druhé straně a mým počínáním zcela zbytečně dělám malou trhlinku. První jabko, druhé jabko, třetí jabko. Při čtvrtém povoluje mnou udělaná trhlinka a celý červeno-žlutý obsah se řítí na špinavou podlahu. Stojí s protrženým sáčkem v ruce a dává oči v sloup, stojím tam jako ten největší blb. Dvě dívky opodál, docela hezké, se mi smějí z plna hrdla. Posílám jím vzdušnou pusinku a ony se rychle klidí pryč mezi regály. U poklady trávím půlku dne, protože slečna pokladní nemůže přečíst EAN na zmrzlé kachně. Platím, s úsměvem pokladní, zda bylo všechno v pořádku, beru účtenku a mířím do lékárny. Potřebuju něco na hlavu, něco na to, aby mi to myslelo samo.